Je Bůh nehybným hybatelem Aristotelova učení?

Odpovědět



Koncept nehybného hybatele byl diskutován přinejmenším od dob raných řeckých filozofů. Aristotelovi se nejvíce připisuje zásluha za založení této myšlenky, i když možná nebyl úplně první, kdo tento koncept takto koncipoval. Tuto linii uvažování a Aristotelův argument ve prospěch později použil v kontextu křesťanské teologie Tomáš Akvinský, který poukázal na Boha jako na nehybného hybatele. To byla část Akvinského kosmologického argumentu, jeden z jeho pěti způsobů. Existují však zásadní rozdíly mezi tím, jak Aristoteles pohlížel na svého nehybného hybatele, a tím, jak jej pozdější teologové, jako byl Akvinský, používali jako odkaz na Boha Bible.

Aristoteles byl žákem Platóna, který učil, že konečná realita se skládá z ideálních forem a že jedna primární dobrá entita – Demiurge – vytvořila realitu. Aristoteles zvolil méně osobní a abstraktnější přístup. Rozvinul myšlenku nehybného hybatele z dřívějšího konceptu nehybného stěhováci (množný). Aristotelovy spisy sledují řetězec logiky a pozorování k myšlence, že aby mohl existovat pohyb, muselo existovat něco, co jej způsobilo: hybatel. Pro Aristotela však byla tato myšlenka aplikována individuálně na různé sféry nebes, kterých astronomové počítali buď na 47 nebo 55. Pro Aristotela to nebyly osobní bytosti, s nimiž by se dalo spojit. Byli čistou inteligencí.



Později však Aristotelovy spisy odrážejí buď změnu myšlení, nebo rostoucí závěr, který změnil jeho základní premisu. Stručně řečeno, pokud existuje více než jeden nehybný hybatel, nemůže být žádný jednota v Sjednocený- verš. To by pak jako konečné vysvětlení selhalo. Zdá se tedy, že Aristoteles usoudil, že i za hybateli různých nebeských sfér musí být jediná, osamocená, konečná příčina. Kauzalita nemůže skončit několika nehybnými hybateli, ale musí skončit jedním nehybným hybatelem.



Je třeba poznamenat, že Aristotelův koncept nehybného hybatele je čistě abstrakce, nikoli osoba. Je intelektuální, ale ne osobní, ve smyslu bytosti, která se stýká s ostatními. Aristoteles nepředpokládal, že jeho první příčinou je osoba nebo dokonce božstvo. Místo toho viděl tuto konečnou příčinu jako myšlenku, přemýšlející o sobě.

V technickém smyslu tento koncept dobře souhlasí s biblickým zobrazením Boha. Bůh je ten, kdo začal stvoření, zatímco sám je nestvořený (Genesis 1:1; Jan 1:1–3). Je Duch (Jan 4:24), není v podstatě fyzický, takže by se dal popsat jako čistý intelekt. V tomto smyslu je Bůh skutečně nepohnutým hybatelem neboli první příčinou. Toto je podstata toho, jak Tomáš Akvinský uplatnil myšlenku nepohnutého hybatele v křesťanské teologii.



Aristotelovo dílo je důkazem zásady nalezené v Bibli: že Bůh se ve svém stvoření zjevuje dost o sobě, aby přivedl lidi k víře v Něho. Žalm 19:1 ukazuje, že nebesa ukazují Boží dílo; Aristotelovo úvahy o astronomii byly klíčem k jeho závěru, že musí existovat konečná, konečná příčina. Římanům 1:19–20 říká, že to, co lze o Bohu vědět, je jasné na základě důkazů, které každý vidí; z přirozených pozorování, Aristoteles správně odvodil un-způsobený, non-fyzický, un-pohnutý hybatel zodpovědný za existenci vesmíru. Co si neuvědomoval, alespoň ne zcela, bylo, že tento závěr ukazuje na věčného, ​​osobního Stvořitele (Jan 1:1–3).

Stručně řečeno, zatímco Aristotelův koncept nehybného hybatele je kompatibilní s Bohem Bible, Aristoteles sám by se svou teorií neztotožnil osobní bytost, jako je Bůh. Abychom použili analogii, bůh Bible je hotová skládačka, zatímco Aristotelova teorie nehybného hybatele je jen jeden dílek. Jednoduše řečeno, Aristotelův nehybný hybatel nebyl a není Bohem Bible.

Top