Je možné, aby věřící nevěřil?

Odpovědět



Otázka, zda se věřící může stát nevěřícím, obvykle vyvstává ve snaze vysvětlit záhadné situace týkající se lidí, které známe. Někdo, kdo kdysi vyznával víru, víru popírá. Podle všeho byl věřícím zapojeným do církevního života a možná i do služby. Tak, co se stalo? Jde o případ, kdy se z věřícího stává nevěřící?

Existuje řada prominentních skeptiků, kteří začínali jako vyznávající věřící. Dan Barker, ateista a prezident nadace Freedom from Religion Foundation, začínal jako ministr a křesťanský hudebník. Charles Templeton (nyní zesnulý) byl evangelista, který svého času cestoval s Billym Grahamem, ale později se stal otevřeným agnostikem. Bart Ehrman je a New York Times nejprodávanější autor a známý skeptik, který neustále zpochybňuje spolehlivost Nového zákona. Ehrman sám sebe popisuje jako bývalého znovuzrozeného fundamentalistu. Studoval na Moody Bible Institute a absolvoval Wheaton College.



Kromě těchto vysoce profilovaných případů jsou tisíce, možná miliony lidí, kteří učinili vyznání víry, často jako děti, ale po letech nevěří v Krista. Ať už se nazývají ateisty, agnostiky nebo prostě nezaujatými, opustili víru. Co si o těchto lidech máme myslet? Byli kdysi znovuzrození věřící, ale nyní jsou nevěřícími?



Často se nabízí řada možností.

První možností je potvrdit, že tito lidé byli a stále jsou spaseni, znovuzrozeni, učiněni součástí Těla Kristova a přebývají v nich a zapečetěni Duchem svatým. Protože Boží spasení je nezvratné, jakmile je člověk spasen, bude spasen vždy bez ohledu na jakýkoli budoucí stav nevěry nebo neposlušnosti. Zdá se, že rodiče se v této myšlence často utěšují, protože i když se dítě může vzdálit od Pána, rodič se drží určitého času a místa, kde dítě přijalo Krista.



Druhou možností je souhlasit s tím, že tito lidé byli kdysi opravdovými věřícími, ale když přestali věřit, ztratili svou spásu. Všechna Boží požehnání byla obrácena. Bývalí věřící se stali nevěřícími a nespasenými.

Třetí možností je, že ačkoli tito lidé mohli dát vnější známky skutečné víry, jejich následná rozhodnutí a prohlášení odhalují, že nikdy nebyli skutečnými věřícími. Bez ohledu na to, co říkají, nikdy nebyli znovuzrozeni a zapečetěni Duchem. Praví věřící mohou zažít chvíle pochybností, nejistoty, neposlušnosti a chvilkové nevěry, ale své víry se nikdy nevzdají. Tato myšlenka je známá jako vytrvalost svatých — všichni, kdo jsou skutečně spaseni, vytrvají (pokračují) ve své víře, udrženi mocí Boží. Zda bylo rozhodnutí pro Krista pravé, můžeme poznat pouze podle ovoce, které přineslo. Toto je přístup, který je nejvíce podporován Písmem.

Písmo a historie jsou plné příkladů lidí, kteří nejprve kladně reagovali na Krista, aby později odpadli. V podobenství o rozsévači a semeni některé semeno rychle vyrašilo, aby pak uschlo nebo je udusil plevel. Pokud jde o to, co bylo zaseto na skalnatou půdu, je to ten, kdo slyší slovo a hned je s radostí přijímá, ale nemá v sobě kořen, ale chvíli vydrží, a když pro slovo přijde soužení nebo pronásledování, okamžitě odpadne. Pokud jde o to, co bylo zaseto mezi trní, je to ten, kdo slyší slovo, ale starosti světa a klam bohatství slovo dusí a ukazuje se jako neplodné (Matouš 13:20–22). Ale semeno (evangelium) zaseté na dobré půdě přináší ovoce ke sklizni. V počátečních fázích může být velmi obtížné určit, které rostliny to dosáhnou nebo ne. Čas odhaluje pravdu.

V Janovi 6 se Ježíš nazývá Chléb z nebe a uvádí některá prohlášení, která byla velmi těžko pochopitelná. Verš 66 říká: Poté se mnoho jeho učedníků obrátilo zpět a už s ním nechodili. Byli lidé, kteří se označili za Ježíšovy následovníky, ale obrátili se, když Ježíš řekl něco, co se jim nelíbilo. Nebylo to tak, že ztratili spasení; nikdy to nezačali a tento incident ukázal jejich skutečné barvy.

Dále v Janovi 6 Ježíš komentuje Petra a Jidáše Iškariotského. Ježíš řekl Dvanácti: ‚Chcete také odejít?‘ Šimon Petr mu odpověděl: ‚Pane, ke komu půjdeme? Máš slova věčného života a my jsme uvěřili a poznali, že ty jsi Svatý Boží.‘ Ježíš jim odpověděl: ‚Nevyvolil jsem si vás, dvanáct? A přece jeden z vás je ďábel.‘ Mluvil o Jidášovi, synu Šimona Iškariotského, protože on, jeden z dvanácti, se ho chystal zradit (verše 67–70). V době, kdy Ježíš pronesl tato slova, Petr a Jidáš podíval se velmi podobní – oba byli učedníci. V noci, kdy byl zatčen Ježíš, Petr a Jidáš podíval se velmi podobné — oba zapřeli Pána. O pár dní později však oni ukázal sami být velmi odlišní. Jidáš, přemožený výčitkami svědomí, nehledal pokání a odpuštění, ale spáchal sebevraždu (Matouš 27:5). Petr byl naplněn hanbou a plakal (Matouš 26:75). O tři dny později je Petr stále s učedníky a stává se apoštolem Vzkříšeného Pána.

Ani Jidáš, ani Petr neztratili svou spásu. Jidášova skutečná povaha byla nevěřící. Měl Ježíše dost rád a chvíli si pohrával s vírou, ale nikdy ve skutečnosti nevěřil – dalo by se říci, že jen předstíral, že je věřící. Jidáš byl pokladníkem pro učedníky a Jan 12:6 nám říká, že namáčel do peněz pro sebe. Petr se naproti tomu krátkou dobu tvářil jako nevěřící, ale postupem času se projevila jeho pravá, vykoupená povaha.

První Jan se přímo zabývá problémem vyznávajících věřící, kteří se zdají být nevěřícími. Někteří falešní učitelé, kteří se svého času jevili jako opravdoví věřící, znepokojovali církev. První Jan 2:19 vysvětluje: Vyšli od nás, ale nebyli z nás; neboť kdyby byli z nás, byli by s námi pokračovali. Ale odešli, aby se ukázalo, že všichni nejsou z nás. I když se ti, kteří opustili víru, zdáli být praví, Jan objasňuje, že ve skutečnosti nikdy nebyli z nás; jedním ze znaků věřícího je, že pokračuje s námi. Lidé mohou být schopni to na chvíli předstírat, ale nemohou si tu část udržet navždy. Pravda nakonec přežije jejich faleš. První Jan 3:9 říká: Nikdo, kdo se narodil z Boha, nehřeší, neboť v něm přebývá Boží símě; a nemůže dále hřešit, protože se narodil z Boha. Opravdový věřící je chráněn před pádem do neustálého hříchu, protože se narodil z Boha – Bůh ho chrání.

Pravý věřící může upadnout do neposlušnosti a bojovat s pochybnostmi, ale pravý věřící se Krista nikdy nezřekne. Člověk, který se zřekl Krista svými slovy nebo skutky, neztratil spasení; spíše ukazuje, že nikdy neměl skutečnou víru. To je jeden z důvodů, proč je církevní disciplína tak důležitá. V Matoušovi 18 Ježíš nastiňuje kroky. Pokud někdo v církvi zhřeší, měl by být konfrontován a měl by mu být dána příležitost činit pokání. Jakmile byly dodrženy všechny kroky procesu a stále nedochází k pokání, pak má být nekajícný hříšník vyloučen z církve a má se s ním zacházet jako s nevěřícím (verše 15–17). Tento proces je navržen tak, aby dostal hříšníka z plotu. Buď uvidí chyby svých cest a nechá se přivést k rozumu, nebo se rozhodne, že církev a křesťanský život nejsou tak důležité, a odejde – ať tak či onak, církevní kázeň nutí vyjít najevo pravou povahu člověka.

Skutečný věřící se nikdy nemůže stát nevěřícím, protože byl znovuzrozen Duchem Božím. Není to víra, která člověka chrání, ale Boží moc, která umožňuje neustálou víru.

Top