Pokud jde o odpuštění, existuje rozdíl mezi úmyslným hříchem a hříchem z nevědomosti?

Odpovědět



Ačkoli Bůh rozlišuje mezi těmi, kdo hřeší v nevědomosti, a těmi, kdo hřeší úmyslně (Numeri 15:27-31), k dosažení odpuštění je vždy nutné pokání (Marek 1:15; Skutky 2:38; Skutky 26:18). Pokání je doslova změnou postoje člověka k Bohu a doprovází spasitelnou víru v Krista (Skutky 3:19; 20:21; 26:20). Bez toho nemůže být odpuštění. Ježíš řekl: Ne, pravím vám; ale pokud nebudete činit pokání, všichni podobně zahynete (Lukáš 13:3; srov. 17:3-4; 2. Petrův 3:9).

Úmyslně hřešit znamená být pyšný a troufalý v vzdoru Bohu (Žalm 19:13; Židům 10:26). Svévolné hříchy přinesou dříve či později Boží soud, ale ani hříchy z nevědomosti nejsou omluvitelné: Říkám vám tedy toto a trvám na tom v Pánu, že už nesmíte žít jako pohané, v marnosti svých myslící. Jsou zatemněni ve svém chápání a odděleni od života Božího kvůli nevědomosti, která je v nich kvůli zatvrzení jejich srdcí. Ztratili veškerou citlivost, odevzdali se smyslnosti, aby si dopřáli každou nečistotu, a jsou plní chamtivosti (Efezským 4:17-19; viz také Skutky 3:17-19; Skutky 17:30- 31). Odpuštění je dostupné všem, ale ponecháváme na svrchované Boží milosti, aby způsobila, že provinilec bude skutečně činit pokání, aby mu bylo odpuštěno (Efezským 2:4).



Ti, kdo odmítají Ježíše a Jeho evangelium v ​​nevědomosti, Ho musí přijmout v pokání, aby obdrželi odpuštění svých hříchů. Ježíš to vyjádřil zcela jasně: Já jsem ta cesta, i pravda a život. Nikdo nepřichází k Otci než skrze mne (Jan 14:6). Nezáleží na tom, zda někdo zmeškal cestu kvůli nevědomosti nebo kvůli svévolné vzpouře – stále cestu minul.



Lidé však nejsou tak ignoranti, jak by se mohlo tvrdit. Nikdo nemůže být zcela neznalý Boha a nikdo nemá omluvu žít v neposlušnosti. Apoštol Pavel řekl: Neboť hněv Boží se zjevuje z nebe proti každé bezbožnosti a nepravosti lidí, kteří svou nespravedlností potlačují pravdu. Neboť to, co lze o Bohu vědět, je jim jasné, protože jim to Bůh ukázal. Neboť jeho neviditelné vlastnosti, totiž jeho věčná moc a božská přirozenost, byly jasně vnímány již od stvoření světa ve věcech, které byly stvořeny. Takže jsou bez omluvy (Římanům 1:18-20).

I když někdy můžeme hřešit v nevědomosti, vždy si můžeme být jisti Božím odpuštěním. Apoštol Pavel je klasickým příkladem této pravdy: I ​​když jsem byl kdysi rouhač, pronásledovatel a násilník, bylo mi prokázáno milosrdenství, protože jsem jednal v nevědomosti a nevíře (1. Timoteovi 1:13). Ale těm, kteří svévolně a ze zvyku hřeší, Petr jasně říká, že pokud unikli zkaženosti světa tím, že poznali našeho Pána a Spasitele Ježíše Krista a byli do něj znovu zapleteni a byli přemoženi, jsou na tom nakonec hůř než oni. byli na začátku. Bylo by pro ně lepší, kdyby neznali cestu spravedlnosti, než aby ji poznali a pak se obrátili zády k posvátnému příkazu, který jim byl předán (2. Petrův 2:20-21).



Jan nám dává jasno v otázce odpuštění: Říkáme-li, že nemáme hřích, klameme sami sebe a není v nás pravda. Vyznáváme-li své hříchy, je věrný a spravedlivý, aby nám odpustil naše hříchy a očistil nás od každé nepravosti (1 Jan 1:8-9).

Top