Co říká Bible o smutku?

Co říká Bible o smutku? Odpovědět



Smutek je hluboká a silná emoce způsobená ztrátou někoho nebo něčeho, co nám bylo drahé. Smutek je součástí lásky a zapojení se do života. V tomto padlém světě zákonitě přijde ztráta a s ní smutek. Smutek není emoce, které je třeba se vyhnout, ale emoce, kterou je třeba uznat a projít.



Smrt je často impulsem ke smutku, ale můžeme truchlit nad ztrátou jakéhokoli druhu. To může zahrnovat ztrátu snu, ztrátu vztahu, ztrátu zdraví, smrt domácího mazlíčka nebo dokonce prodej dětského domova. Někdy je smutek soukromější, když souvisí s věcmi, jako je neplodnost, potrat, potrat, zrada ze strany partnera nebo dokonce naše vlastní hříšnost. Věci, kvůli kterým truchlíme, může být těžké vyjádřit druhým, ale často sdílet své ztráty a dovolit někomu jinému truchlit s námi je cesta přes bolest (Římanům 12:15). Boží rodina je v našem životě životně důležitá a je klíčovým prostředkem, kterým nám Bůh slouží (a používá nás ke službě druhým). Samozřejmě, že první místo, kam bychom měli přenést svůj zármutek, je přímo Bohu, a to jak v modlitbě, tak při studiu Jeho Slova. Bůh může použít zármutek k tomu, abychom Ho více poznali, jak když přijímáme Jeho útěchu, tak když nás náš zármutek pobízí k tomu, abychom si plněji vážili daru života a hlouběji chápali realitu účinků hříchu na náš svět. Smutek nás může spojit se srdcem Božím.





Žalm 34:18 říká, že Hospodin je blízko těm, kdo mají zlomené srdce, a zachraňuje ty, kdo jsou zdrceni na duchu. Bůh rozumí našemu zármutku a nabízí, že bude s námi a utěšuje nás zaslíbeními ze svého Slova a pokojem, který přesahuje veškeré chápání (Filipským 4:6–7). Do svého Slova také zahrnul příklady zbožných lidí, kteří trpěli zármutkem. Petr pocítil zármutek, když se ho Ježíš třikrát zeptal: Miluješ mě víc než tito? (Jan 21:17) a rmoutil se při vzpomínce na to, jak zradil svého nejlepšího přítele (Lukáš 22:61–62). Pavel byl zarmoucen nekajícím hříchem v církvích, které miloval (2. Korintským 12:21). Ježíš sám byl mužem bolesti, obeznámený s nejhlubším zármutkem (Izajáš 53:3, NLT). Náš Pán se rmoutil nad tvrdostí lidských srdcí, když Ho odmítli přijmout jako Syna Božího (Marek 3:5; Lukáš 19:41). Když se přiblížilo jeho ukřižování, Ježíš byl hluboce zarmoucen nesmírnou zkouškou, které musel čelit (Marek 14:33–36).



Svými činy a postoji můžeme zarmucovat Ducha svatého (Efezským 4:30). Když jsme byli vykoupeni krví Ježíše, navždy zapečetěni jako Boží dítě, Duch svatý se ujme iniciativy, aby nás proměnil v zbožné lidi (2. Korintským 5:17; Římanům 8:29). Ale nedělá z nás roboty. Stále máme svobodu Ho poslouchat nebo neposlouchat. Když jednáme tělesnými, tělesnými způsoby, zarmucujeme Ducha, který v nás žije.



Smrt je vždy obdobím smutku pro ty, kteří zůstali pozadu. Přesto Pavel píše, že křesťané netruchlí nad smrtí spoluvěřícího stejným způsobem jako nevěřící. První Tesalonickým 4:13–14 říká: „Bratři a sestry, nechceme, abyste byli neinformovaní o těch, kdo spí ve smrti, abyste se nezarmoutili jako ostatní lidé, kteří nemají žádnou naději. Věříme totiž, že Ježíš zemřel a vstal z mrtvých, a tak věříme, že Bůh přivede s Ježíšem ty, kdo v něm zesnuli. Pavel nám připomíná, abychom o smrti křesťana uvažovali jako o spánku, protože je to dočasný stav. I když nás mrzí, že se s našimi zesnulými křesťanskými blízkými už nebudeme dělit o žádné další pozemské zážitky, můžeme se s nimi také těšit na věčnost.



Smutek a naděje mohou existovat vedle sebe. Naděje, kterou máme v Kristu, nám pomáhá jít kupředu skrze smutek. Věčnost pro věřícího nepřipustí žádnou smrt ani smutek, pláč nebo bolest (Zjevení 21:4, NLT), protože Bůh sám setře každou slzu z našich očí (Zjevení 7:17). Ztráty, které jsme v tomto světě utrpěli, jsou skutečné a ovlivňují nás mnoha způsoby, ale nežijeme v hořkosti nebo šeru. Žijeme v naději na věčný život, který slíbil Bůh, který nelže (Titovi 1:2). Naše současná zkušenost navždy ustoupí nekonečné Boží dobrotě a naší radosti v Jeho přítomnosti (viz Žalm 16:11; 21:6).



Top