Co říká Bible o svatozářích?

Co říká Bible o svatozářích? Odpovědět



Halo, také nazývané nimbus, je geometrický tvar, obvykle ve formě disku, kruhu, prstenu nebo paprskové struktury. Tradičně svatozář představuje zářivé světlo kolem nebo nad hlavou božské nebo posvátné osoby. Protože se svatozáře nikde v Bibli nenacházejí, jaký je jejich původ v křesťanství?



Zajímavé je, že slovo halo pochází z řeckého slova pro mlat. Právě v těchto patrech se voli pohybovali dokola v nepřetržitém kruhu na zemi a vytvářeli kruhovou dráhu ve tvaru, který si nyní spojujeme se svatozářemi. Mnoho starověkých společností, včetně Egypťanů, Indů a Římanů, používalo kruhové znamení, aby naznačovalo působení nadpřirozených sil, jako jsou andělé.





V umění se svatozáře původně objevovaly jako zlaté disky načrtnuté na hlavě postavy. To znázorňovalo světelnou kouli vyzařující z hlavy osoby, což naznačuje, že subjekt byl v mystickém stavu nebo někdy jen velmi chytrý. Kvůli svému tvaru a barvě byla svatozář také spojována se sluncem a vzkříšením. Ve čtvrtém století se svatozář široce používala ve standardním křesťanském umění. V podstatě se používal k označení postavy, která je v království světla. Nejčastěji jsou Ježíš a Panna Maria zobrazeni se svatozářemi spolu s anděly. Ve skutečnosti se svatozáře vyskytují v uměleckých formách po celém světě. Někdy, zvláště na Východě, se místo svatozáře používají koruny, ale význam je stejný: svatost, nevinnost a duchovní síla.



Vzhledem k tomu, že se v Bibli nenachází, má svatozář jak pohanský, tak nekřesťanský původ. Mnoho staletí před Kristem si domorodci zdobili hlavy korunou z peří, aby znázorňovali jejich vztah s bohem slunce. Svatozář z peří na jejich hlavách symbolizoval kruh světla, který odlišoval zářící božstvo nebo boha na obloze. Výsledkem bylo, že tito lidé uvěřili, že přijetí takového nimbu nebo svatozáře je proměnilo v jakési božské bytosti.



Je však zajímavé, že tento symbol již před Kristem používali nejen helénističtí Řekové v roce 300 př. n. l., ale také buddhisté již v prvním století našeho letopočtu. V helénistickém a římském umění bůh slunce, Helios a římští císaři se často objevují s korunou paprsků. Kvůli svému pohanskému původu se této formě v raně křesťanském umění vyhýbalo, ale křesťanští císaři přijali pro své oficiální portréty jednoduchý kruhový nimbus.



Od poloviny čtvrtého století byl Kristus zobrazován s tímto císařským atributem a vyobrazení Jeho symbolu, Beránka Božího, také zobrazovala svatozáře. V pátém století se někdy dávala svatozář andělům, ale až v šestém století se svatozář stala obvyklou pro Pannu Marii a další světce. Po dobu pátého století byly žijící významné osobnosti zobrazovány se čtvercovým nimbusem.

Poté, po celý středověk, byla svatozář pravidelně používána v reprezentacích Krista, andělů a svatých. Kristova svatozář je často rozčtvrcena liniemi kříže nebo vepsána třemi pruhy, které se vykládají tak, že znamenají Jeho postavení v Trojici. Kulaté svatozáře se obvykle používají k označení svatých, což znamená, že lidé jsou považováni za duchovně nadané. K zobrazení Ježíše se nejčastěji používá kříž uvnitř svatozáře. Trojúhelníkové svatozáře se používají pro znázornění Trojice. Čtvercové svatozáře se používají k zobrazení neobvykle svatě žijících osobností.

Jak jsme uvedli na začátku, svatozář se používala dlouho před křesťanskou érou. Byl to vynález helénistů v roce 300 př. a nikde v Písmu se nenachází. Ve skutečnosti nám Bible nedává žádný příklad, jak někomu udělovat svatozář. Pokud něco, svatozář pochází z profánních uměleckých forem starověkých sekulárních uměleckých tradic.



Top