Co říká Bible o důvěře druhým?

Odpovědět



Na téma důvěry v druhé řekl král David: Je lepší uchýlit se k Pánu než důvěřovat člověku. Je lepší uchýlit se k Pánu, než doufat v knížata (Žalm 118:8–9). David mluvil ze zkušenosti, protože byl svými blízkými mnohokrát zrazen (viz Žalm 41:9). Namísto toho, aby zahořkl nebo považoval všechny lidi za bytostně nedůvěryhodné a nestojí za jeho čas, naučil se a učil jednoduchou pravdu: hříšní lidé nás zklamou, ale vždy můžeme důvěřovat Bohu. Davidův syn, král Šalomoun, se tuto lekci dobře naučil a přidal k ní, že je lepší důvěřovat Bohu, než věřit své vlastní mysli (Přísloví 3:5–6).

I když nás druzí občas zklamou a my sami nejsme vždy důvěryhodní, můžeme a měli bychom lidem v různé míře důvěřovat. Bez důvěry je opravdový vztah nemožný. Právě proto, že víme, že nás Bůh nikdy nezklame, můžeme důvěřovat druhým. Naše maximální bezpečí je v Něm, takže můžeme svobodně důvěřovat druhým a zakoušet radost, kterou to přináší. Důvěřovat druhým je téměř neoddělitelné od lásky k druhým. Skutečné intimity lze dosáhnout pouze upřímností a důvěrou. Vyžaduje to důvěru k tomu, abychom jeden druhého nesli břemena (Galatským 6:2) a ‚poháněli se navzájem k lásce a dobrým skutkům‘ (Židům 10:24). Abychom si navzájem vyznávali své hříchy (Jakub 5:16) a podělili se o své potřeby, je třeba důvěry (Jakub 5:14; Římanům 12:15). Důvěra je nezbytná v mnoha lidských vztazích a zvláště pro zdravé fungování Kristovy rodiny.



Křesťané by se měli snažit být důvěryhodní. Ježíš měl jasno v tom, že jeho následovníci by měli dodržet své slovo (Matouš 5:37). Jakub příkaz zopakoval (Jakub 5:12). Křesťané jsou vyzýváni, aby byli rozvážní a zdrželi se pomlouvání (Přísloví 16:28; 20:19; 1. Timoteovi 5:13; 2. Timoteovi 2:16). Křesťané jsou zároveň povoláni, aby se ozvali, když je to vhodné, a pomohli dosáhnout nápravy od hříchu (Matouš 18:15–17; Galatským 6:1). Křesťané mají být mluvčími pravdy a mluvit tuto pravdu s láskou (Efezským 4:15; 1. Petrův 3:15). Máme se „snažit, abyste se Bohu představili jako osvědčený, pracovník, který se nemusí stydět a který správně zachází se slovem pravdy“ (2. Timoteovi 2:15). Od křesťanů se také očekává, že se budou starat o praktické potřeby druhých (Jakub 2:14–17; 1. Jan 3:17–18; 4:20–21). Všechny tyto akce přispívají k důvěryhodnosti. Křesťané by měli být lidé, kterým mohou ostatní důvěřovat. Taková důvěryhodnost je zmocněna Duchem svatým, který působí v životě věřícího (2. Korintským 3:18; Filipským 1:6; Galatským 5:13–26).



Důvěřovat druhým není vždy přirozené ani snadné. Je moudré věnovat čas tomu, abychom ostatní poznali, a nevěnovat jim bezohledně svou plnou důvěru. Ježíš to dělal, když se občas vzdaloval od zástupů (Jan 2:23–25; 6:15). Ale někdy je těžké rozlišit mezi moudrým ohledně naší důvěry a přehnanou sebeobranou kvůli minulému zranění nebo strachu. Pokud zjistíme, že se zdráháme někomu v jakékoli míře důvěřovat, je moudré provést trochu introspekce a v případě potřeby požádat Boha, aby uzdravil naše zraněná srdce.

Bible poskytuje rady, jak důvěřovat druhým poté, co jsme byli zraněni. Důvěra v Boha je prvním a nejdůležitějším krokem. Když víme, že bez ohledu na to, co nám lidé udělají, Bůh tu bude vždy, věrný, pravdivý a důvěryhodný, je snazší zvládnout zradu nebo zklamání. Žalm 118:6 říká: Hospodin je na mé straně, nebudu se bát. Co mi může člověk udělat? Pomůže nám to, když budeme číst Boží slovo s ohledem na to, jak popisuje svou vlastní věrnost a důvěryhodnost. Modlitba je životně důležitá. Zejména pokud máme pocit, že Bůh zradil naši důvěru tím, že nám dovolil být zraněn, potřebujeme si připomenout Jeho pravdu a utěšovat Jeho láskou.



Druhým krokem po zranění důvěrou v druhé je odpuštění. Jak řekl Ježíš Petrovi, pokud proti tobě bratr sedmdesát sedmkrát denně zhřeší a vrátí se s prosbou o odpuštění, měli bychom odpustit (Matouš 18:21–22). Nejde o to, že bychom neměli odpouštět sedmdesátý osmý přestupek, ale že bychom měli být lidmi, kteří se snaží neustále odpouštět. Pokud někdo opakovaně bez lítosti zrazuje naši důvěru, nemusíme se s ním nadále stýkat nebo se vůči němu činit zranitelnými. Přesto bychom také neměli přechovávat hořkost nebo dovolit, aby jednání této osoby bránilo našim vztahům s ostatními lidmi (Židům 12:14–15). Pokud se daná osoba skutečně kaje – i když to zahrnuje zradu a zneužitou důvěru – máme se snažit plně odpustit a dokonce usilovat o obnovení a znovuvybudování důvěry v průběhu času. Jako součást Ježíšovy lekce o odpuštění vyprávěl podobenství o služebníkovi, kterému byl odpuštěn obrovský dluh, a pak odešel a okamžitě se stal odsouzeným a krutým vůči jinému služebníkovi, který mu dlužil malý dluh. Bezcitné jednání nemilosrdného služebníka by nám mělo připomínat naši potřebu odpouštět. Bůh nám odpustil mnohem větší dluh než cokoli, co nám ostatní lidé dluží (Matouš 18:23–35).

Nakonec je třeba zopakovat, že když se učíme důvěřovat druhým, měli bychom se neustále snažit být důvěryhodní i my sami. To je dobré a zbožné. Měli bychom být bezpečným místem pro druhé (Přísloví 3:29) a zachovávat důvěru (Přísloví 11:13). Měli bychom být známí svou poctivostí (Přísloví 12:22) a ochotou trpět s přítelem (Přísloví 17:17). Každý prochází těžkými časy a naše přátelství potřebujeme ještě víc, když nesvítí slunce. Občas všichni zklameme ostatní. Měli bychom se však vždy snažit kráčet způsobem hodným povolání, ke kterému jste byli povoláni, se vší pokorou a mírností, s trpělivostí, snášet se navzájem v lásce (Efezským 4:1–2).

Top