Co říká Bible o neodpuštění?

Odpovědět



Bible toho o odpuštění a neodpuštění hodně říká. Snad nejznámějším učením o neodpuštění je Ježíšovo podobenství o nemilosrdném služebníkovi, zaznamenané v Matoušovi 18:21–35. V podobenství král odpouští nesmírně velký dluh (v podstatě takový, který nelze nikdy splatit) jednomu ze svých služebníků. Později však tentýž sluha odmítne odpustit malý dluh jinému muži. Král se o tom dozví a odvolá své předchozí odpuštění. Ježíš končí slovy: Takto bude můj nebeský Otec jednat s každým z vás, pokud svému bratru nebo sestře ze srdce neodpustíte (Matouš 18:35). Jiné pasáže nám říkají, že nám bude odpuštěno, když odpustíme (viz například Matouš 6:14; 7:2; a Lukáš 6:37).




Nenechte se zde zmást; Boží odpuštění není založeno na našich skutcích. Odpuštění a spasení jsou zcela založeny na osobě Boha a na Ježíšově vykupitelském díle na kříži. Naše činy však ukazují naši víru a míru, do jaké rozumíme Boží milosti (viz Jakub 2:14–26 a Lukáš 7:47). Jsme naprosto nehodní, ale Ježíš se rozhodl zaplatit cenu za naše hříchy a dát nám odpuštění (Římanům 5:8). Když skutečně pochopíme velikost Božího daru pro nás, předáme dar dál. Byla nám dána milost a měli bychom ji na oplátku dávat druhým. V podobenství jsme zděšeni ze služebníka, který by neodpustil menší dluh poté, co mu byl odpuštěn jeho nesplatitelný dluh. Když však neodpouštíme, jednáme jako služebníci v podobenství.

Neodpuštění nás také připravuje o plný život, který pro nás Bůh zamýšlí. Spíše než abychom prosazovali spravedlnost, naše neodpuštění hnije v hořkost. Židům 12:14-15 varuje: Snažte se žít v pokoji se všemi a být svatí; bez svatosti nikdo neuvidí Pána. Dbejte na to, aby nikdo nezaostával za milostí Boží a aby nevyvstal žádný hořký kořen, který by způsobil potíže a poskvrnil mnohé. Podobně 2. Korintským 2:5–11 varuje, že neodpuštění může být pro Satana příležitostí k tomu, aby nás vykolejil.



Víme také, že ti, kteří proti nám zhřešili – kterým možná nechceme odpustit – jsou pohnáni k odpovědnosti před Bohem (viz Římanům 12:19 a Židům 10:30). Je důležité si uvědomit, že odpustit neznamená zlehčovat provinění nebo nutně usmířit. Když se rozhodneme odpustit, zbavíme člověka jeho dluhů vůči nám. Vzdáváme se práva na osobní pomstu. Rozhodli jsme se říci, že proti němu nebudeme klást jeho provinění. Nemusíme však nutně této osobě umožnit, aby se vrátila do naší důvěry, nebo ji dokonce plně osvobodit od následků jejího hříchu. Bylo nám řečeno, že odplatou za hřích je smrt (Římanům 6:23). I když nás Boží odpuštění osvobozuje od věčné smrti, ne vždy nás osvobozuje od smrtelných následků hříchu (jako je rozbitý vztah nebo trest poskytnutý soudním systémem). Odpuštění neznamená, že jednáme, jako by se nic špatného nestalo; znamená to, že uznáváme, že nám byla dána hojná milost a že nemáme právo držet nad hlavou provinění někoho jiného.



Znovu a znovu nás Písmo vyzývá, abychom si navzájem odpouštěli. Efezským 4:32 například říká: Buďte k sobě navzájem laskaví a soucitní, vzájemně si odpouštějte, jako v Kristu Bůh odpustil vám. Bylo nám dáno mnoho na způsob odpuštění a mnoho se od nás očekává jako odpověď (viz Lukáš 12:48). I když je odpuštění často obtížné, neodpouštět znamená neposlouchat Boha a podceňovat velikost Jeho daru.

Top