Co to znamená plakat s plačícími (Římanům 12:15)?

Odpovědět



V Římanům 12:1–2 Pavel vysvětluje odpovědnost věřících předkládat svá těla Bohu jako živou a svatou oběť, nechat se proměnit obnovou mysli a vyhýbat se přizpůsobování světu. Jedním konkrétním způsobem, jak vyjadřujeme proměnu obnovené mysli, je plakat s těmi, kdo pláčou (Římanům 12:15). Bůh je velký v milosrdenství a má v úmyslu, abychom žili životy, které odrážejí toto milosrdenství. Věřící by měli chodit pokorně a nesmýšlet o sobě výše, než bychom měli (Římanům 12:3), částečně proto, že všichni jsme údy Kristova těla. V jistém smyslu jsme všichni součástí jednoho druhého (Římanům 12:4–5) – jsme rodina.

Bůh dal věřícím různé způsoby, jak vyjádřit svou milost druhým (někteří to nazývají dary nebo duchovní dary), a Pavel vysvětluje, jak bychom si měli navzájem pečlivě a věrně vyjadřovat Jeho milost pomocí nástrojů, které nám Bůh poskytl (Římanům 12:6– 8). Existuje několik způsobů, jak můžeme jedinečně vyjádřit milost – můžeme mít určité dary, dovednosti nebo nástroje, které někdo jiný nemusí. Ale pak existují způsoby, jak se od nás všech očekává, že vyjádříme Jeho milost druhým, a Pavel o některých z nich pojednává v Římanům 12:9 a následujících až do konce Římanům 15.



Jeden způsob, jak si navzájem vyjadřujeme Boží milost, je uveden v Římanům 12:15 – radujeme se s těmi, kdo se radují, a pláčeme s těmi, kdo pláčou. Pavel přidává pokyn, abychom byli navzájem stejně smýšlení (Římanům 12:16). Jestliže se bratr nebo sestra raduje z něčeho úžasného, ​​co se stalo, měli bychom se na této radosti podílet. Jsme členy stejného těla – jsme rodina. Měli bychom mít radost z toho, co přináší radost našim bratrům a sestrám.



A naopak, musíme plakat s těmi, kdo pláčou (Římanům 12:15). Jsou chvíle smutku nebo žalu. Jsou chvíle smutku, a když ostatní prožívají tyto těžké časy, můžeme jít po jejich boku a sdílet s nimi toto břemeno. Zamyslete se nad tím, jak Pavel v 1. Tesalonickým 4:13–17 vysvětluje, že když milovaný člověk, který je v Kristu, zemře, bude jednoho dne vzkříšen a my budeme spolu s Pánem. Kvůli této pravdě nemusíme truchlit jako ti, kteří nemají naději (1 Tesalonickým 4:13). Přesto je tu smutek. A když se bratr nebo sestra setká se zármutkem, neměli bychom mu říkat, aby to překonal, nebo dokonce truchlícímu připomínat, že by se měl vždy radovat (1. Tesalonickým 5:16). Pavel nám naopak pomáhá pochopit, že bychom si měli být oddáni jeden druhému v bratrské lásce (Římanům 12:10) a musíme plakat s těmi, kdo pláčou. I když je jistě pravda, že bychom se měli vždy radovat a že nikdy nemáme beznadějný zármutek, musíme vyjádřit milost a lásku a plakat s těmi, kdo pláčou.

Snad jeden z nejkrásnějších příkladů pláče s těmi, kdo pláčou, se nachází v nejkratším verši v Bibli – Ježíš plakal (Jan 11:35). Když Lazar zemřel, Ježíš cestoval do Betanie s úmyslem vzkřísit ho z mrtvých. Vzhledem ke Kristovu znalostem by se zdálo, že není důvod, aby se rmoutil, ale když byl kolem těch, kteří byli zasaženi zármutkem, Ježíš byl hluboce pohnut v duchu a znepokojen (Jan 11:33) a plakal. Stejně tak, i když víme, že Bůh vždy navrhuje pozitivní výsledek pro ty, kdo ho milují (Římanům 8:28), je stále správné, abychom sdíleli břemeno zármutku a pomáhali si navzájem v bolestech života. Plakat s těmi, kdo pláčou, je součástí rodiny v těle Kristově.



Top