Co je to antinomie?

Co je to antinomie? Odpovědět



Antinomie je složené řecké slovo vyrobené z proti , což znamená proti nebo v opozici vůči, a nomos , což znamená právo. Ve filozofii slovo antinomie se používá k označení střetu dvou zákonů, které se vzájemně vylučují nebo stojí proti sobě. Když si dva pečlivě vypracované logické závěry protiřečí, výsledkem je antinomie.



Jednoduchým příkladem antinomie je výrok: Tato věta je nepravdivá. Základní tvrzení (že věta je nepravdivá) je zrušeno tvrzením mluvčího (že je pravda, že věta je nepravdivá). To se může zdát triviální, ale když se aplikuje na jiné otázky, antinomie nabývá většího významu. Například výrok Neexistuje žádná absolutní pravda obsahuje antinomii. Výrok si odporuje. Tvrzení, že pravda nemůže být nikdy absolutní, je v rozporu se skutečností, že mluvčí tvrdí, že mluví pravdu. Platí tvrzení, že neexistuje absolutní pravda, i pro tvrzení samotné? Tedy antinomie.





Antinomii použil skvěle filozof Immanuel Kant. Kant popsal konflikt mezi racionálním myšlením a smyslovým vnímáním. Věřil, že empirické myšlení nelze použít k prokázání racionální pravdy. Kant založil čtyři antinomie, kde se teze a antiteze navzájem ruší. V první ze svých antinomií Kant poukazuje na to, že čas musel mít počátek. Nekonečno je nadčasovost a bezčasovost nemůže existovat na časové ose, a přesto jsme tady – pohybujeme se časem; proto nekonečno neexistuje. Pak ale Kant dokazuje přesný opak poukazem na to, že pokud měl čas počátek, muselo existovat nějaké předčasné prázdno, které existovalo před začátkem času. Předčasná prázdnota by nutně byla nadčasovým místem, místem, které se nikdy nemění. A jak by mohl vzniknout čas, když se nikdy nic nezmění? Tento zdánlivý paradox spolu s několika dalšími ukazuje, že čistý rozum nás ne vždy vede k pravdě.



Mysl člověka je omezená; náš intelekt je omylný. To není něco, co rádi slyšíme nebo přijímáme, ale je to pravda. Jak zdůraznil Kant, můžete vzít dva stejně a zjevně pravdivé racionální výroky, porovnat je navzájem a oba je vyvrátit. To by nám mělo něco říct. Samotná existence antinomie říká, že ve vesmíru jsou věci, které nemáme vybavení k pochopení.



Bible představuje pokoru jako důležitou ctnost (viz Jakub 4:6). Když Bůh dovolil Satanovi zaútočit na Joba, Job byl zmaten. Neexistoval žádný důvod, který by mohl vidět, aby to Bůh dovolil. Job neviděl celkový obraz – že Bůh Satanovi ukazuje, že nic nemůže otřást Jobovou vírou, protože Bůh tuto víru stvořil. Ale Job to nevěděl a ve snaze zjistit, co Bůh zamýšlí, došel k nesprávným závěrům. Jeho tři přátelé byli ještě dále od základny. Když Bůh odpověděl, nikoli odpovědí na Jobův zmatek, ale obecným projevem své moci a slávy, Job řekl: Jistě jsem mluvil o věcech, kterým jsem nerozuměl, o věcech příliš úžasných, než abych je znal (Job 42:3).



Existence antinomie nám připomíná, že musíme důvěřovat Pánu celým svým srdcem a nespoléhat se na své vlastní porozumění (Přísloví 3:5). Je to příkaz proto, že nám Bůh nechce říct pravdu? Skrývá před námi něco? Ne, jde pouze o to, že naše chápání je omezené – a ovlivněné pádem. Ve skutečnosti je docela možné, že nám Bůh dává všechny informace, které naše padlá smrtelná mysl dokáže zvládnout. Jako stvořené bytosti prostě nemáme schopnost pochopit vnitřní fungování vesmíru a mysl Boha, který jej stvořil.

Antinomie je výsledkem toho, že se konečná bytost snaží uchopit nekonečno a selhává. Pavel poukazuje na to, že svět nezná Boha skrze moudrost, a proto se Bohu zalíbilo dát nám pošetilé poselství, poselství o Kristově kříži (1. Korintským 1:18–25). Evangelium bylo bláznovstvím pro Řeky, kteří se při získávání pravdy spoléhali na racionální mysl. Filosofové z Mars Hill se Pavlovi posmívali, když se zmínil o vzkříšení (Skutky 17:32). Bez poznání Ježíše Krista, který je pravdou (Jan 14:6) a bez Boží moudrosti (1. Korintským 1:24), nemůže lidstvo nikdy skutečně poznat pravdu.

Ježíš řekl: Amen, pravím vám, pokud se nezměníte a nebudete jako malé děti, nikdy nevejdete do království nebeského. Proto každý, kdo zaujímá nízké postavení tohoto dítěte, je největší v království nebeském (Matouš 18:3–4). Děti nepotřebují vědět všechno, co vědí jejich rodiče, aby se cítily (a byly) chráněny a milovány. Nepotřebují rozumět záludnostem daňového zákona, aby věděli, že se o ně tatínek postará a dá jídlo na stůl. Toto je druh pokory a důvěry, kterou mají věřící vůči našemu Nebeskému Otci.



Top