Co je to oslavování?

Odpovědět



Krátká odpověď zní, že oslavení je Boží konečné odstranění hříchu ze života svatých (tj. každého, kdo je spasen) ve věčném stavu (Římanům 8:18; 2. Korintským 4:17). Při Kristově příchodu se v nás uskuteční Boží sláva (Římanům 5:2) – Jeho čest, chvála, majestát a svatost; místo toho, abychom byli smrtelníci zatíženi hříšnou přirozeností, budeme proměněni ve svaté nesmrtelné s přímým a neomezeným přístupem do Boží přítomnosti a budeme se s Ním těšit ze svatého společenství po celou věčnost. Když uvažujeme o oslavení, měli bychom se zaměřit na Krista, protože On je požehnanou nadějí každého křesťana; také můžeme konečné oslavení považovat za vyvrcholení posvěcení.

Konečné oslavení musí čekat na projev slávy našeho velkého Boha a Spasitele Ježíše Krista (Titovi 2:13; 1. Timoteovi 6:14). Dokud se nevrátí, jsme zatíženi hříchem a naše duchovní vidění je kvůli kletbě zkreslené. Zatím vidíme v zrcadle matně, ale pak tváří v tvář. Teď to částečně vím; pak poznám plně, stejně jako jsem byl plně znám (1. Korintským 13:12). Každý den bychom se měli snažit Duchem usmrtit to, co je v nás tělesné (hříšné) (Římanům 8:13).



Jak a kdy budeme konečně oslaveni? Při poslední polnici, až Ježíš přijde, projdou svatí zásadní, okamžitou proměnou (všichni budeme proměněni v okamžiku, v mžiku oka – 1. Korintským 15:51); pak pomíjivé oblékne nepomíjivé (1. Korintským 15:53). Přesto 2. Korintským 3:18 jasně ukazuje, že v tajemném smyslu my všichni, v přítomnosti, s odhalenou tváří, hledíme na Pánovu slávu a jsme proměňováni k Jeho obrazu z jednoho stupně slávy do druhého (2. Korintským 3 :18). Aby si někdo nepředstavoval, že toto nazírání a proměna (jako součást posvěcení) je dílem zvláště svatých lidí, Písmo přidává následující informaci: Neboť to pochází od Pána, který je Duch. Jinými slovy, je to požehnání udělené každému věřícímu. To se netýká našeho konečného oslavení, ale aspektu posvěcení, kterým nás Duch právě nyní proměňuje. Jemu buď chvála za jeho dílo, které nás posvěcuje v Duchu a v pravdě (Juda 24-25; Jan 17:17; 4:23).



Měli bychom rozumět tomu, co Písmo učí o povaze slávy – jak o nepřekonatelné Boží slávě, tak o našem podílu na ní při Jeho příchodu. Boží sláva se nevztahuje pouze na nepřístupné světlo, které Pán přebývá (1 Timoteovi 6:15-16), ale také na Jeho čest (Lukáš 2:13) a svatost. Ten, na kterého se odkazuje v Žalmu 104:2, je tentýž Bůh, na kterého odkazuje 1. Timoteovi 6:15-16; Je oděn nádherou a majestátností, zahaluje se světlem jako oděvem (Žalm 104,2; srov. 93,1; Job 37,22; 40,10). Až se Pán Ježíš vrátí ve své velké slávě, aby vykonal soud (Matouš 24:29-31; 25:31-35), udělá tak jako jediný Panovník, který jediný má věčnou vládu (1. Timoteovi 6:14-16) .

Stvořené bytosti se neodvažují dívat se na úžasnou Boží slávu; stejně jako Ezechiel (Ezechiel 1:4–29) a Šimon Petr (Lukáš 5:8) byl Izajáš zničen tím, že se sám sebou hnusil v přítomnosti přesvatého Boha. Poté, co serafové prohlásili: Svatý, svatý, svatý je Pán zástupů; celá země je plná jeho slávy! Izajáš řekl: Běda mi! Neboť jsem ztracen; neboť jsem muž nečistých rtů a bydlím uprostřed lidu nečistých rtů; neboť mé oči viděly krále, Pána zástupů! (Izajáš 6:4). Dokonce i serafové ukázali, že nejsou hodni dívat se na božskou slávu a zakrývají si tváře křídly.



O Boží slávě lze říci, že je těžká nebo těžká; hebrejské slovo kabod doslova znamená těžký nebo tíživý; Nejčastěji je biblické použití slova kabod obrazné (např. těžké hříchem), z čehož získáváme představu o závažnosti člověka, který je čestný, působivý nebo hodný respektu.

Když se Pán Ježíš vtělil, zjevil jak závažnou Boží svatost, tak plnost své milosti a pravdy (a Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi, a my jsme viděli jeho slávu, slávu jako jednorozeného Syna od Otce , plný milosti a pravdy [Jan 1,14; srov. 17,1–5]). Sláva zjevená vtěleným Kristem doprovází službu Ducha (2. Korintským 3:7); je neměnný a trvalý (Izajáš 4,6-7; srov. Job 14,2; Žalm 102,11; 103,15; Jakub 1,10). Předchozí projevy Boží slávy byly dočasné, jako mizející proud Boží slávy z Mojžíšovy tváře. Mojžíš si zahalil tvář, aby Izraelité s tvrdým srdcem neviděli, že sláva mizí (1. Korintským 3:12), ale v našem případě byla opona odstraněna skrze Krista a my odrážíme slávu Páně a hledáme Ducha, aby byl jako On.

Pán Ježíš ve své velekněžské modlitbě žádal, aby nás Bůh posvětil svou pravdou (tj. učinil nás svatými; Jan 17:17); posvěcení je nezbytné, máme-li vidět Ježíšovu slávu a být s Ním ve věčném společenství (Jan 17:21-24). Otče, přeji si, aby i oni, které jsi mi dal, byli se mnou tam, kde jsem já, aby viděli mou slávu, kterou jsi mi dal, protože jsi mě miloval před založením světa (Jan 17:24). Jestliže oslavování svatých následuje vzor zjevený v Písmu, musí zahrnovat naši účast na slávě (tj. svatosti) Boží.

Podle Filipským 3:20–21 je naše občanství v nebi, a když se náš Spasitel vrátí, promění naše ponížená těla, aby byla jako Jeho slavné tělo. I když ještě nebylo zjeveno, jací budeme, víme, že až se vrátí ve velké slávě, budeme jako On, protože Ho uvidíme takového, jaký je (1 Jan 3:2). Budeme dokonale přizpůsobeni obrazu našeho Pána Ježíše a budeme mu podobní v tom, že naše lidstvo bude osvobozeno od hříchu a jeho následků. Naše požehnaná naděje by nás měla podněcovat ke svatosti, Duch nám umožňuje. Každý, kdo v Něho takto doufá, se očišťuje, jako je On čistý (1 Jan 3:3).

Top