Co je to zbožná žárlivost?

Odpovědět



Ve 2. Korintským 11:2 Pavel píše: Žárlím na vás zbožnou žárlivostí. Slíbil jsem tě jednomu manželovi, Kristu, abych ti tě představil jako čistou pannu. Obvykle považujeme žárlivost za negativní vlastnost nebo dokonce za hřích, podobný závisti (viz Galaťanům 5:20). Přesto může být žárlivost také zbožnou vlastností.

Hříšná žárlivost má kořeny v chamtivosti (Marek 7:22; Jakub 4:2). Toužit znamená silně toužit po něčem, co patří někomu jinému. Chamtivost je nespokojenost s tím, co nám Bůh dal, a posedlá fascinace tím, co dal někomu jinému. Když toužíme po něčem, co patří druhému, nemůžeme toho člověka milovat tak, jak bychom měli, protože ho vnímáme jako konkurenci. Chtíč je také formou žádostivosti (Koloským 3:5).



Jsou však chvíle, kdy je žárlivost na místě. Bůh je popisován jako vyprovokovaný k žárlivosti kvůli modlářství (Exodus 20:4–5). Bůh žárlí, když někdo vezme něco, co mu právem patří, a nechá si to pro sebe nebo to dá jinému. Pouze Bůh si zaslouží naše uctívání a chválu (Jeremiáš 10:6–7). Když uctíváme falešné bohy, dopouštíme se vážné nespravedlnosti a je podněcována Boží spravedlivá žárlivost (2. Královská 22:17; Žalm 78:58).



Když Pavel mluví o zbožné žárlivosti, myslí tím druh žárlivosti, kterou má Bůh. Korinťané měli sklon přijímat herezi a falešné učitele. Setkali se s Ježíšem mocným způsobem. Naplnil je Duchem svatým a udělil jim nadpřirozené dary (1. Korintským 1:7), přesto stále tíhli k důvěřivosti a nevěrnosti. Verše 3 a 4 vysvětlují jejich problém v tomto ohledu: Ale obávám se, že stejně jako Eva byla oklamána hadovou lstí, vaše mysl může být nějak svedena z vaší upřímné a čisté oddanosti Kristu. Když totiž k vám někdo přijde a káže jiného Ježíše, než jsme kázali, nebo když přijmete jiného ducha z Ducha, kterého jste přijali, nebo jiné evangelium, než jaké jste přijali, snadno to snesete.

Ve 2. Korintským 11:2 Pavel srovnává svou žárlivost na korintskou církev s žárlivostí ženicha vůči své milované. Nevěsta slíbila své srdce svému manželovi samotnému, a pokud by se prokázala jako nevěrná, zakoušel by zbožnou žárlivost. Pavel vroucně miloval korintskou církev, kterou založil. Ale trvalá tendence Korinťanů k chybám ho zarmucovala a on se obával, že jsou duchovně sváděni uhlazenými falešnými učiteli. Pavel je káral, radil, povzbuzoval a opravoval je ve svých dopisech, z nichž jeden se nám ztratil (viz 1. Korintským 5:9). A když dostal zprávu, že se opět baví s falešnými učiteli (2. Korinťanům 11:5, 13–15), byl naplněn Boží žárlivostí na ně.



Můžeme rozeznat rozdíl mezi bezbožnou, sobeckou žárlivostí a zbožnou žárlivostí, když identifikujeme požadovaný výsledek. Se sobeckou, hříšnou žárlivostí jsme příjemci našich žádostivých myšlenek. Jsme příjemci imaginárního obdivu, bohatství nebo požehnání. Ale se zbožnou žárlivostí je Bůh příjemcem naší touhy. V určité situaci žárlíme na Boží vůli. Žárlíme na Něj, aby byl oslaven. Božská žárlivost nás v noci budí, abychom se přimluvili za ztraceného milovaného člověka. Zbožná žárlivost nás motivuje postavit se hříšnému bratrovi nebo sestře, když nechceme, abychom je zachránili před nepřítelem (Jakub 5:20). Božská žárlivost způsobila Pavlovi potíže a zármutek, protože odmítal přestat mluvit pravdu, i když jeho posluchači nechtěli poslouchat (2. Korintským 5:14). Zbožná žárlivost je láska v akci (1. Korintským 13:4–7).

Top