Proč je důležité nevzdávat společné setkání (Hebrejcům 10:25)?

Odpovědět



Křesťanský život není určen k tomu, aby se žil v izolaci, ale ve společenství s ostatními věřícími. Z tohoto důvodu nám Židům 10:24–25 říká, abychom zvážili, jak se můžeme vzájemně podněcovat k lásce a dobrým skutkům. Nevzdávejme společné setkávání, jak to někteří mají ve zvyku, ale povzbuzujme se navzájem – a tím více, když vidíte, že se blíží Den. Pokud doufáme, že budeme duchovně růst a vytrváme na dlouhou trať, potřebujeme naše bratry a sestry v Kristu k povzbuzení.

Pisatel listu Židům si všiml, že mnoho jeho čtenářů, kteří se prohlašovali za křesťany, zahazovalo svou důvěru v Pána (Židům 10:35). Pronásledování a strádání možná některé přivedly k tomu, že se vzdali společného setkávání. Řešením bylo začít se znovu scházet.



Pravidelné každodenní společenství s ostatními křesťany v reálném životě je nezbytnou součástí křesťanského růstu a vytrvalosti. Budeme-li, stejně jako pisatel listu Židům, žít s očekáváním, že den Kristova návratu bude brzy, pochopíme, jak je důležité, abychom se navzájem povzbuzovali na naší cestě víry. Ale když se vzdáme společného setkávání, jak můžeme očekávat, že budeme podporovat a přijímat povzbuzení?



Bohatství společenství mezi věřícími v prvním století poskytuje dnešní křesťany hodnotný vzor. Tito první věřící se denně scházeli ve svých domovech za účelem vyučování, společenství, uctívání, jídla, účasti na večeři Páně a společné modlitby (Skutky 2:42). Každý den se nadále společně scházeli v chrámových nádvořích. Lámali chléb ve svých domovech a jedli spolu s radostným a upřímným srdcem (Skutky 2:46).

Kromě shromažďování v menších domácích skupinách kniha Skutků potvrzuje, že se první věřící scházeli na větších společných shromážděních (Skutky 2:44). Jejich oddanost jeden druhému byla tak hluboká, že spojili své zdroje a podělili se o to, co měli, s těmi, kteří to potřebovali (Skutky 2:44–45).



Prvotní církev prostupoval duch vzájemné ohleduplnosti a spolupráce: Všichni věřící byli jednotní v srdci i mysli. A měli pocit, že to, co vlastní, není jejich, a tak sdíleli vše, co měli. . . . Nebyli mezi nimi žádní lidé v nouzi, protože ti, kteří vlastnili půdu nebo domy, je prodali a přinesli peníze apoštolům, aby je dali potřebným (Skutky 4:32–35, NLT). Mezi věřícími na těchto raných shromážděních převládal postoj, abychom se scházeli, abychom se jeden o druhého starali (1. Petra 1:22; 1. Tesalonickým 4:9).

Křesťané by se neměli vzdávat společných setkání, protože tvoříme jednu rodinu – Boží rodinu neboli domácnost víry (Efezským 2:19; 1. Timoteovi 3:15; Galatským 6:10). Jako členové Boží domácnosti mají věřící projevovat lásku jeden k druhému, pohostinnost, něhu, soucit a pokoru (Židům 13:1–2: Filipským 2:1–3).

Pavel řekl věřícím ve Filipech: Každý z vás ať hledí nejen na své zájmy, ale také na zájmy druhých (Filipským 2:4, ESV). Bůh povolává křesťany, aby se starali o své bratry a sestry v Kristu. Není to jen pro naše vlastní dobro, ale pro posílení a vybudování celého Kristova těla nám Písmo říká: Nevzdávejte se společného setkávání.

Bůh dal členům svého těla duchovní dary pro obecné dobro (1. Korintským 12:1–11). Tyto dary mají být použity k budování církve, aby vyzbrojila svůj lid k skutkům služby, aby se tělo Kristovo mohlo budovat, dokud všichni nedosáhneme jednoty ve víře a v poznání Syna Božího a staneme se zralý, dosahující celé míry Kristovy plnosti (Efezským 4:12–13). Svůj plný potenciál jako věřící můžeme dosáhnout pouze tehdy, když dovolíme Bohu, aby nás dozrával skrze společenství v Jeho těle, s Kristem jako hlavou (Efezským 4:14–15).

Pavel přirovnal církev k lidskému tělu a vysvětlil: „Oko nemůže říci ruce: „Nepotřebuji tě!“ A hlava nemůže říci nohám: „Nepotřebuji vás!“ (1. Korintským 12 :21). Každý člen Kristova těla – Boží rodiny – je nezbytný a cenný. Skrze Krista dává Bůh věřící dohromady jako živé kameny, které mají být vestavěny do duchovního domu, který má být svatým kněžstvím s Ježíšem jako základním kamenem (1 Petr 2:5–6).

Pouze prostřednictvím autentických vztahů s ostatními věřícími můžeme žít víru, kterou vyznáváme, a stát se vším, čím nás Bůh předurčil – když se nevzdáme společného setkávání s ostatními křesťany.

Top